Myšlení decentralizovaného práva

V dnešním čím dál propojenějším, dynamičtějším a rychlejším moderním světě si dokážu představit, že zpětné vymáhání majetkových práv bude jednou příliš nepraktické, drahé, neefektivní a staromódní. Znamená to, nech lupiče i lup?

Zdroj: https://bitcoinmagazine.com/articles/decentralizing-sharing-economy-blockchain-technology/

Ve článku Smlouvy, teorie vlastnictví a elektronický podpis v širších souvislostech (pátý díl) jsem mluvil o roli násilí v problematice vlastnictví a zmínil pár důležitých věcí (zamezení protiprávního jednání jako způsob vyhnout se filosofickým otázkám i násilí, role samovymahatelnosti a preventivní právo), které si vyžadují samostatný krátký článek. Kdo by chtěl vědět, proč zde stavím vlastnická práva na vrchol všech práv vůbec, včetně těch lidských, pro něj je určen článek Smlouvy, teorie vlastnictví a elektronický podpis v širších souvislostech #2: Filosofové ve věci teorie vlastnictví.

Nebudu pochopitelně mluvit o tom samém jako ve článku Virtuální soudce, kde jsem detailně popsal fungování virtuálních smluv, ale zaměřím se spíše na chápání decentralizovaného práva jako takového.

1      Úvod

Decentralizované právo má proti tomu klasickému jednu zásadní výhodu – všechny případy jsou striktně vymezené a lze s nimi tedy operovat. To znamená, že nepoužívá pojmy jako „minimální péče“, „dostatečné úsilí“ nebo „… tam, kde končí svoboda druhého, začíná svoboda prvního“ (ústava) a nečelí žádnému morálnímu hazardu – co je napsáno v programu, to se stane. Decentralizované právo je také plně autonomní, což má za následek to, že obě strany smlouvy se o její vymáhání většinou nemusejí starat vlastním přičiněním.

Funkce propojit s chytrými smlouvami přístupové kódy k chytrému majetku dělá z decentralizovaného práva velmi zajímavou záležitost, kde vztahy skutečně můžeme převést do digitální podoby, a ještě si s nimi hrát.

2      Filosofické bitky

Tento článek jsem napsal především kvůli filosofickým bitkám, které se vedou o to, jak by se měl člověk zachovat, pokud ho někdo okrade. Smí na zločinci provést násilí? A jak moc velké? Kdo to určí? Ale hlavně, kdy vůbec jde o zločin. Klasický velmi sporný příklad – hacker.

2.1   Hacker

Hacker z vašich webových stránek ukradne citlivá data, protože prolomil vaše zabezpečení. Bude v pořádku, když mu něco provedete, nebo půjde o čistě útočný agresivní čin? No, on na vás nezaútočil… Ale zase, co když jsou data opravdu extrémně důležitá… To je docela problém, že?

2.2   Ospravedlněné násilí

Podívejme se na ospravedlněné násilí z pohledu velmi zajímavého konceptu – principu neagrese. Podle principu neagrese, kde je útočné nenásilí na prvním místě všech lidských principů, byste neměli na zloděje ani sáhnout, protože vás okradl nefyzickou formou a nepoužil při tom násilí.

Princip neagrese totiž neuvažuje s duševním vlastnictvím, kterým by citlivá data potenciálně byla. Proč? Protože duševně prokazatelně vlastnit znamená jednoznačně jedině udržet si jistou informaci pouze pro sebe (a rozhodně ji nevkládat na internet, kde může čelit útokům).

Navíc, dokud se zloděj nedostane k vašemu serveru s databází násilím, vše je v pořádku. Ale sami asi vidíte, že je princip divný a nikam moc nevede.

Když půjdeme hlouběji (jako jsem šel v již zmíněném seriálu), tak zjistíme, že i vlastnictví jako takové se dost obtížně definuje. Jak tedy řešit krádež? Když už proběhla? Konzistentní cestou to rozhodně nepůjde, protože budeme minimálně muset řešit ospravedlnění omezení svobod zloděje. To zní jako naprostá samozřejmost, ale není.

2.3   Anarchie

Představte si, že neexistuje státní policie s monopolem vymáhat vlastnická práva i zpětně a násilím. Jestliže vám někdo něco ukradne a vy ho chcete násilím donutit věc vydat, protože to jinak nejde, tak v té chvíli ospravedlňujete ze své strany útočné násilí (protože zloděj na vás bohužel nezaútočil). A to je velmi nebezpečné. Představte si, kdyby se tak zachoval každý. Na čem to ztroskotá?

Každý má jiné morální hodnoty a jiná soudná měřítka. Ztroskotá to na nedefinovanosti.

2.3.1 Matematická vsuvka

Můžete si myslet, že tady pedantským formálním způsobem rozebírám trestní právo, ale nebo si můžete myslet, že už víte, o co tady jde. Nerad generalizuji, ale teď si to dovolím – všude, kde je ve věcech vztahů lidí a majetku nejasnost nebo prostá nepodložená důvěra, nastávají problémy. Matematika jako věda pro popis logiky disponuje v této věci neskutečnou silou, až to někdy vypadá, že na ní stojí kompletně celá věda.

3      Nevýhody zpětného vymáhání majetkových práv

V dnešním čím dál propojenějším, dynamičtějším a rychlejším moderním světě si dokážu představit, že zpětné vymáhání majetkových práv bude jednou příliš nepraktické, drahé, neefektivní a staromódní. Znamená to, nech lupiče i lup?

Světe, div se, ale co když ano? Rozeberme si nevýhody zpětného vymáhání. Zaprvé, je to zdlouhavé. Papírování, nemotivované bezplatné úřady a soudy, hledání zloděje s pomocí ostrého zásahu do soukromí ostatních lidí (nutnost částečné kontroly obyvatel), právní kličky a administrativní zátěž.

Co soukromá policie? Dejme tomu, že jste si vyhledali soukromou policii, aby pachatele dopadla. To je zase drahé, ale dobře – lup je ve vyšší částce než její sazba. Nemá to žádné nevýhody? Má – důkazy. Ve zmíněném seriálu jsem vysvětloval, jak funguje systém dokazování skrze blockchain. Přes blockchain ale nelze dokázat krádež, protože k žádné principiálně nemůže dojít. Soukromá policie musí po proběhnutí krádeže tedy nutně použít klasické fyzické zmanipulovatelné důkazy, a zde se otevírá kontroverzní stránka ospravedlněného násilí. Klasické zpětné vymáhání je nepraktické, navíc ostatní lidé si nemohou být jistí, že policie je skutečně policie a ne útočník (kvůli důkazům).

A teď si představte, že potřebujete pachatele dopadnout co nejdřív, jinak vám zkrachuje firma, protože odcizil z firemního trezoru deset milionů. On ale utekl na nějaký mikroskopický ostrov v Indonésii nebo se mu podařilo „zmizet ze světa“. Potom jste nahraní a klasické vymáhání je neefektivní.

Také nemáte žádnou záruku, že bude úspěšné a že se vám peníze za policii vrátí. Když to shrnu, řešit již proběhlou krádež je příliš zatěžující, a dost možná i „neetické“, pokud použijete násilí. Navíc, neexistuje žádná logicky ospravedlnitelná míra za určitou velikost ukradeného majetku.

4      Myšlení decentralizovaného práva

Myšlení decentralizovaného práva je následující – zabraň tomu, aby ke krádeži vůbec došlo, protože zpětně vymáhat ukradený majetek je nepraktické, pomalé a nekonzistentní. Co to znamená?

Neexistuje jednoznačný způsob, jak postupovat, a ani není možné ho vysvětlit bez použití morální bitky ve smyslu „vtrhnu do jeho domu a vezmu si svůj majetek“ nebo „násilím ho donutím onu věc vydat“. Ospravedlňovat násilí je totiž něco, s čím bychom si neměli zahrávat ani v případech, které se nám jeví naprosto samozřejmé.

4.1   Genialita

Decentralizované právo na principu chytrých smluv určuje, co se bude dít v jasně daných případech, do kterých ovšem zpětné vymáhání nespadá, takže se zodpovězení této otázky vlastně elegantně vyhýbá. Co znamená „jasně dané případy“? Třeba „zaplatí-li adresa 1 adrese 2 částku 10 Bitcoinů, převeď na ni vlastnictví soukromého klíče k chytrému automobilu“.

Je tedy jakýmsi preventivním druhem práva. Co je ale nejzajímavější a co nám ještě dlouho půjde proti srsti – funguje nezávisle na morálce. Příklad – když se někomu podaří hacknout vaši peněženku s privátním klíčem, tak mu prostě patří vaše Bitcoiny a hotovo. Když někdo odhalí slabé heslo, platí to samé. Zároveň nemůžete říct, že skutečnost by byla v rozporu s tím, jak to funguje podle blockchainu – mám heslo? Mám Bitcoiny. Platí za všech okolností.

5      Závěr

Decentralizované právo posouvá chápání z řešení následků na prevenci. Nadělá se pak méně násilí, škod i nejasností a ztratí se méně času. A to vše ne proto, že by to bylo správné nebo spravedlivější, ale proto, že je to efektivnější.

Sdílet příspěvek

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..