Virtuální soudce

Až do vzniku prvních chytrých smluv byly obě strany kontraktu nuceny spoléhat se na nestrannou právní osobu jménem stát, který neposkytoval prakticky žádnou reálnou záruku, že bude fungovat podle svých vlastních předpisů., protože vždy disponoval neomezenou mocí svých rozhodnutí.

Zdroj: Openxcell

Problémy smluv

Abychom se dostali na správnou vlnu, se smlouvami jsou obecně spojeny dva problémy:

  1. „Já to nepodepsal“

Zpochybnění znění smlouvy je problém. Jak ověřit, že jsou obě strany obeznámené a že kontrakt podepsaly, když lze podpisy snadno zfalšovat? Překvapuje mě zkostnatělost takzvaných „papírových institucí“. Chápu, že si lidé zvykli na kult fyzického podpisu, ale to už dnes nestačí.

Problém vyřeší digitální podpisy. Je úplně jedno, kdo to podepsal, ale kdokoliv dokáže pomocí veřejného klíče ověřit, že mu podpis patří. Více v následujícím bodě.

  1. „Tak to nebylo“

V moderní kryptografii řeší tento problém zveřejnění „smlouvy“ (prakticky jakékoliv informace, ale nejčastěji informace o množství vlastněné kryptoměny) tzv. public ledger. Jde o to, že určitou informaci nasdílíte všem účastníkům sítě (na jejich zařízení, nody), a ti jí pak potvrdí. Ve smart kontraktech díky tomuto aspektu vzniká virtuální soudce.

Zmíním, že se mechanismus neobejde bez ekonomicky motivovaných potvrzovačů. Systém se proto nejlépe aplikuje do kryptoměn.

Příklad smlouvy

V praxi se do chytrého kontraktu zakomponují např. přístupové kódy. Co to znamená? Není nutné identifikovat nějaké číslo a veřejný klíč, resp. komu ve fyzickém světě patří. Proč? Protože vlastnictví utajované informace (kódu) umožní výhradně jejímu držiteli nakládat s majetkem, který považuje za svůj. To nelze bez ukázky.

Kupuju dům, ale prodejce řekne, ne, ne, ne, toto číslo nereprezentuje tento konkrétní dům. Nejprimitivnější kontrakt – nákup majetku – ale proběhl ve formě předání informační hodnoty, resp. kódu do dveří. Takže dům už nedokáže odemknout – odemknu ho jedině já (více ve článku o smart kontraktech), a proto ho vlastním.

Kryptografie neumí propojovat fyzické předměty s identifikačními čísly, ale dokáže omezit jejich používání výhradně na vlastníka.

S tím souvisí důkaz o vlastnictví prostřednictvím znalosti určité informace, o němž budu mluvit příště.

Klasický systém

Chytré kontrakty nepotřebují státní aparát. Kdy se nám to hodí? Úplně vždycky, a především u těch smluv, kde bychom se bez „soudce“ spoléhali pouze na dobrou vůli druhé strany. Nejprimitivnějším příkladem je obchodní smlouva – zaplatím, vlastním.

Samovymahatelné smlouvy musí být bezpečnější než státem vymáhané smlouvy, protože jsou potvrzovači motivováni ekonomicky, nikoliv morálně. Navíc, státní soudci a vymahači musí mít neomezenou sílu nad všemi občany, kteří je musí respektovat. Jak to dělají? Hrozbou násilím. Smart kontrakty žádné násilí nepotřebují.

Shrnutí

Už teď máme technologie, které s dávkou trpělivosti odstraní brutální závislost smluv na státu, čímž ho zbaví jedné z posledních funkcí, na níž se odvolává, když někteří lidé dokazují jeho nepotřebu, neefektivitu, vynucenost a nedobrovolnost.

Sdílet příspěvek

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..