Jak jsem začal milovat matematiku

Vždycky jsem přemýšlel, zda se může člověk naučit něčemu, co nenávidí, neumí a zanedbává, a stát se v tom dobrým. Proč? Protože mě zajímalo, jestli může nastat plnohodnotný obrat o 180° a jak velký vliv má moje vědomí na mou vůli a podvědomí. Tento článek je vlastně přímým experimentem.

Zdroj: Study.com

Prvák

V prvním ročníku na střední škole byla matika jednoduchá. Po formální logice nás naučili základní vzorce a operace s mnohočleny – těmi písmenky. O matematice od rovnic dál totiž říkám, že je písmenková, protože čísla nahrazují proměnné. Problém jsem neměl ani se základními funkcemi.

Druhák a třeťák

Ve druháku jsme funkce detailně rozebírali – určovali jsme definiční obory, asymptoty a tak dál. Od operací s mnohočleny, které mě nebavily a kde jsem často děla přepisové chyby, to byla příjemná relaxace. Dokud nepřišla jednotková kružnice a analytická geometrie.

Zalekl jsem se složitosti výrazů, nechápal jsem původ vzorců a nevěděl jsem, proč má základní sinusoida počátek v nule, cosinus v jedničce ani proč tangens vypadá úplně jinak než předešlé dvě funkce. Uměl jsem jen plnit úlohy jako robot, aniž bych viděl smysl, a to mě vyčerpávalo.

S nástupem obří kapitoly analytické geometrie, kde se popisoval graf nikoliv rovnicemi, ale souřadnicemi bodů, jsem zkolaboval a kombinatorika mě pohřbila. Od ní matematika patřila k mým nejnenáviděnějším předmětům – logicky, protože mi nešla.

Místo, abych se vše doučil, nastalo období rezignace a rapidního zhoršení známek až o dva stupně. Patřil jsem k nejhorším z těch, o kterých se vědělo, že matematiku umí, a později ani tam ne. Pověst „ten trochu ví, o co jde“ zmizela beze stopy stejně jako dobré známky, které mě nechávaly naprosto chladným. Stejně z toho maturovat nebudu. Ouha.

Seminář z matematiky

Víte, co byl můj volitelný seminář? Cvičení z matematiky. Kvůli zlepšení. Přece jen to začalo být katastrofální. V tu chvíli jsem se ale šeredně spletl, když jsem si myslel, že mi matematika půjde lépe a že si ji více procvičím. Seminář z matematiky bych popsal jako „trochu obtížnější úlohy pro ty nejlepší matematiky, aby se nenudili“.

Plácání s operacemi komplexních čísel bylo v pohodě (běda, jak málo nám o nich řekli!), takže problémy přetrvaly pouze o hodinách normální matematiky. Došel jsem tak daleko, že při předvolání před tabuli byl vidět všeříkající úsměv jak u mě, tak i u pana profesora. Hodně špatné.

Jakmile ale látka semináře dorazila k definici limity, začal jsem z něj propadat. Ještě jednou – propadal jsem ze semináře, který jsem si dobrovolně zvolil. Druhé pololetí třetího ročníku bylo na hraně.

Čtvrťák

Čtvrťák. Na limitu navazovala derivace, na derivaci integrace a na integraci diferenciální rovnice. Konec. Ale ještě není vše ztraceno. Limita funkce ve mně vzbudila jistý zájem, který vedl až k Youtubu, a já objevil zcela nový a neznámý vesmír – výuková videa na internetu.

Za týden nebyl s limitou problém. Člověk, kterému za to vděčím, je pan Marek Valášek a jeho geniální videa o matematice. Zažehl ve mně maximální zájem těsně před maturitou, kde na mě – věřte, nevěřte – čekala i matematika, jenž jsem si bláhově zvolil za maturitní předmět kvůli jisté vysoké škole.

Co se dělo pak, si dokážete domyslet. Kdybych nechyběl na dvě zásadní hodiny, kdy jsme brali podstatu integrace, můj vzestup by byl ještě rychlejší. Od doby Valáška matematiku miluju, což je důkazem, že může dojít doslova k naprostému otočení názoru.

Jiné hledisko

Podívejme se na věc trochu do hloubky. Matika mi nešla, ale stejně ve mně bylo něco, v tu chvíli iracionálního, co mi říkalo, zatraceně, takhle už to dál nejde. V době, kdy jsem se dokopával k učení – nezmínil jsem čas, strávený nad naprosto idiotskými učebnicemi – jsem jel na křeč. Žádná záruka výsledku, žádná záruka změny k lepšímu.

Prostě plný plyn a uvidím, co z toho bude.

Zareju se do matematiky, i když mě absolutně nebaví. Nedokážu říct, proč jsem se překonal, proto iracionální. Co se stalo? Obrat o 180°. Miluju matematiku.

Ještě zdůrazním, že v době křečovitého učení, kdy mi pomáhala jen čistá vůle, protože zájem nebo radost byla nulová, bylo třeba nevnímat bolest. Co mě motivovalo? Začínal jsem na „chci tomu trochu rozumět“ (zřejmě zdroj původní motivace) a skončil jsem na „nejradši bych to vyučoval“. Takže asi nespokojenost se sebou samým, že to neumím. Jo, jasně, proto jsem vydržel a učil se.

Co tím chtěl básník říci

Chci tím vším říct, jo! Zkuste dělat věc, která vás nebaví! Jeďte chvíli na křeč! Zkuste to! Zkuste chvíli dělat bez vidiny výsledku! Nikde není napsáno, že to nemůžete milovat. Chce to jen čas. Čas, za který jsem našel Valáška, čas bolesti, po který jsem o něm ještě nevěděl atd. (teoreticky si můžete vybrat, co vás bude bavit ?).

Téměř nic není předurčeno a pochybuji, že talent o těchto věcech rozhoduje. Musíte to zkusit. Nevzdávejte se brzy a jděte naplno – jistotu nemá nikdo z nás, tak ji nemůžete očekávat ani vy.

A teď mě omluvte – mám nutkání porozumět integrálům ještě víc.

Sdílet příspěvek

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..