William Shakespeare: Romeo a Julie

Čtenářská klasika, která se však ne každému musí číst dobře. Nesmrtelný příběh lásky dvou milenců Romea a Julie zná snad každý, a proto mi dovolte zakomponovat do rozporu pár osobních poznámek. Příjemné čtení!

Základní údaje

William Shakespeare; Romeo a Julie; vydáno 1595. Drama ve verších. Milostná tragédie (ve své době unikátní žánr).

Předloha

Řecká tragédie Phiramos a Thisbé. Přímá inspirace Artrur Brooke a italský mnich Bondello (epická báseň Tragický příběh o Romeovi a Juliettě). V Brookeově příběhu je výrazná podobnost v názvech rodů (Montageu a Capiletové). I přesto příběh zpracoval nejlepší formou právě William Shakespeare, aneb nemusíte být originální, a stejně se můžete stát nejlepšími.

Téma

Láska dvou milenců z navzájem znepřátelených šlechtických rodů.

Děj

  • První dějství

Montekové a Kapuletové, dva nejznepřátelenější rody v Itálii, se do sebe zase pustily. Narušují všeobecný pořádek a vévoda je naposledy napomíná. Je vtipné, jak se snaží navzájem vyprovokovat k souboji a přitom mít zákon na své straně (Montek Abraham: Luskáte tím palcem na nás, pane? Samson Řehořovi: Je právo na naší straně, když řeknu ano? Řehoř: Nikoli). Dokonce i ve stejné víře najdou svár o to, kdo má lepšího Boha.

  • Druhé dějství

Kapuleti pořádají velký maškarní ples, kde oznámí zasnoubení Julie a Parida. Romeo s Benvoliem a Merkuciem se tam vplíží i přesto, že jsou Kapuleti jejich úhlavní nepřátelé. Všimne si jich Tibalt, ale starý Kapulet vyprovokovanou bitku zastaví. Zde se Romeo na první pohled zamiluje do Julie. „Já k sobě samému jsem ztratil klíč. Jsem bůhvíkde. Jsem pryč.“ Lásku bere nesmírně vážně a neustále jí porovnává se smrtí. Raději by zemřel, než by s Julií nežil. Přítel Merkucio mu to rozmlouvá, protože vidí problémy, které z toho vyvstanou. „Přej svobodným svým očím. Všímej si i krásy jiných.“ Romeo je ale cynický. „Tím bych ještě hlouběji si vštípil nebývalost krásy její.“ Julie se zapřísáhla být pannou, takže jde o naprosto čistou, až téměř středověce laděnou lásku.

  • Třetí dějství

Ples končí a milenci na sebe myslí. Romeo riskuje a pěje na kapuletské zahradě milostné ódy u okna její ložnice. Druhý den je otec Vavřinec tajně oddá, protože je názorově s nimi.

  • Čtvrté dějství

Tybalt nenávidí Romea, a tak vyprovokuje hádku s Merkuciem a Benvoliem. Romeo se jí snaží zabránit a smířlivě s ním rozmlouvá, ale Tybalt bodne pod jeho vztaženou paží a uteče. Merkucio je zasažen a umírá. Pak mluví Romeo s Benvoliem a Tybalt přijde zpět. Romeo ztratí smířlivého ducha a už šermují. Tybalt padne. Pak Romeo s Benvoliem utečou.

Romeo, nyní vévodou vypovězený z města do Mantovy místo trestu smrti za vraždu Tibalta, pak potajmu navštěvuje Julii. Nemohli být svoji už předtím, ale teď to je ještě horší. Julie chápe, že Romeo zabil jejího bratrance Tybalta, protože ten mu zabil přítele. Ještě před odjezdem jí vyznává lásku.

Otec jí oznámí, že se druhý den zasnoubí s Paridem. Julie ale nechce a rodiče jí ignorují, protože odmítnout se provdat znamená hanbu celé rodině. Navíc s Romeem se provdat nemůže. A tak vymyslí s bratrem Vavřincem plán – vypije jed, po kterém bude vypadat jako mrtvá. Po pohřbu pak vyleze z hrobky a uteče s Romeem pryč.

  • Páté dějství

Bratr Jan má předat vzkaz Romeovi. Přijede ke spolubratrovi, který ho má doprovázet. On ale pomáhá nemocným a stráže mají podezření, že byli oba v domě, kde řádí mor. Nechtějí je pustit, protože mají strach z nákazy. Vzkaz tedy nepředal, což je zcela zásadní.

Romeo mezitím sehnal u lékárníka jed na sebevraždu. Vavřinec spěchá, aby byl u probuzení Julie, ale nestihne to. Romea ještě spatří Paris, dávající na hrobku květiny. Má za to, že Romeo přišel zneuctít hrobku jeho předků a šermuje s ním. Romeo ho zabije, pak zabije sebe. Julie procitne, spatří je oba mrtvé a zabodne se dýkou. Ten den se strojí místo svatby pohřeb. Závěr shrne výpověď bratra Vavřince vévodovi. Bůh oba rody potrestal za věčný svár.

Motivy

Dějové. Často opakovaný motiv hvězdy nám nepřály. „Je z Kapuletů. Hvězdy tomu chtěly.“ Když je příběh v závěru, říká Romeo: „ Hvězdy nám nepřály!“.

Motivy jsou spjaty především s lidskými hodnotami (vyznávají si lásku, oplakávají lásku, touží po sobě, nemůžou být svoji…), a tím jsou dobově dynamické. Dnes Shakespearovy řádky z Romea a Julie znamenají přesně to samé, co znamenaly v jeho době. Všechno se odvíjí pouze od nich → pevné jádro a unikátní významová i pojmová jednoznačnost (opak dnešní modernity založené na polyinterpretaci, způsobené úmyslnou nejednoznačností, aby si v příběhu každý našel své (bestseller model).

Nejde o konvenční motivy typu dostat se z vězení, utéct s holkou nebo někoho osvobodit. Tady jde o lásku lidí ze znepřátelených společenských skupin ve své nejprostší formě. Nic neruší naši pozornost od jednoho základního motivu. Shakespeare píše jen o tom a používá téměř názorné výstavby děje. V podstatě vymyslel prastarý vzor děje – něco jako Karkulka (jádro Karkulky je neměnné) nebo Daidalos a Ikaros (pokušení – příliš blízko slunci – pád). Nic jednoduššího nebo typičtějšího nedokáže témata v nich obsažená popsat lépe a srozumitelněji. Přitom v tom vědci dokáží hledat dobové narážky až dodnes.

Motiv uspávacího léku pochází z druhého století – Xenofort z Efesu.

Postavy

  • Merkucio – přítel Romea, vévodův příbuzný; výbušnější povahy.
  • Paris – bohatý šlechtic, vévodův příbuzný; hezký, bohatý a pokrytecký (zneužije odstranění Romea ze scény pro vlastní prospěch, i když Julie stále miluje Romea).
  • Tybalt – synovec paní Kapuletové, Juliin bratranec
  • Julie – Kapuletka
  • Romeo – Montek
  • Bratr Vavřinec – františkánský farář; dobrák.
  • Bratr Jan – z téhož řádu
  • Vévoda Eskalus
  • Sluhové
  • Rodiče Julie a Romea
  • Chronus – uvaděč

Charaktery postav jsou cíleně jednoznačné, až téměř schematické. Napíše „hezký“ – tak je hezký. Žádné složité líčení, které by rozptylovalo pozornost.

Časoprostor

Verona a Mantova, Itálie, 16. stol.

Narážky

Žádné konkrétní, vizte dále, proč je to dobře.

Styl

V prvních hrách Shakespeare používal tradiční tehdejší styl, tj. stylizovaný rétorický jazyk (nepřirozené – projev připomíná deklamaci), komplikované metafory a přirovnání. Později ho však propojoval s volným stylem (nejnázornější Romeo a Julie).

Jeho standardní básnická forma byl blankvers, který začal narušovat a měnit do tzv. pružné poezie. (Julius Caesar a Hamlet). Projevoval extrémní snahu o narušení monotónnosti. Často vyzýval posluchače, aby dokončil smysl. Přetvářel zápletky s cílem vytvořit více center zájmů a ukázal obecenstvu co nejvíce vrstev příběhu při zachování typické jednoduchosti → nesmrtelnost. Tato konstrukce později přežila překlad i širokou interpretaci beze ztráty své základní dramatičnosti (jádra!!!).

Chronologická kompozice. Prolog ve formě sonetu a pět dějství. Úvod spor rodů, konflikt – potyčka rodů, zápletka – vyhnání Romea z města, zvrat – nedoručení zásadní zprávy, katastrofa – dvojitou sebevraždou, pointa – bůh rody potrestal.

Přímá řeč. Obešel konkrétnost vzhledu postav (nepíše, jaké měly vlasy, postavu atd.), čímž docílil nesmrtelnosti, protože popisoval velikost lidské osobnosti namísto velikosti vzhledu. A lidská osobnost se nemění minimálně tak rychle, jako to, co považujeme za hezké dnes, a co považovali za hezké tenkrát.

Silně subjektivní autorský postoj.

Byl použit Blankvers – pětistopý nerýmovaný jambický verš (první slabika nepřízvučná, druhá přízvučná – pro češtinu nepřirozené kvůli zvukové neshodě → obtížné přeložit), většinou s mužským zakončením, typický pro Shakespearova díla. Tento verš vymyslel jeden ze zakladatelů anglické poezie – Henry Howard, hrabě ze Surrey (poprvé ho použil v adaptaci Aeneidy v r. 1554). Výjimku jambické stopy v českých dílech tvoří Máchův Máj.

Jazykové prostředky

Silné kontrasty („Ty andělský ďáble!“ – oxymóron). Romeo a Julie si navzájem a pořád opěvují vzájemnou lásku, která vypadá nedosažitelně: „Z jediné zášti lásko jediná, spatřena brzy, pozdě poznaná! Nešťastně, lásko, ses mi narodila: mám ráda teď, co jsem si ošklivila.“

Poezie. Metafory, figury, vznešený styl, jmenné tvary přídavných jmen.

Kontext autorovy tvorby a života

Shakespearovy hry byly přeloženy do všech hlavních jazyků a dodnes jsou nejčastěji uváděnými hrami na světě.

Nic si necucal z prstů, ani z osobního života. Hluboce se inspiroval, a přesto se stal nejslavnějším dramatikem na světě, o kterém nevíme skoro nic.

Narodil se v anglickém Stratfordu nad Avonou – syn Johna Shakespeara, bohatého rukavičkáře a radního města. Studoval na gymnáziu a intenzivně se učil jazyky včetně latiny. Jeho divadelní kariéra však začala až v Londýně, což víme díky kritikovi Robertu Greenovi, který Shakespearovi vytýkal absenci univerzitního vzdělání. Mezi kolegy patřil do neoblíbené elity.

V letech 1593 – 1594 zavřeli divadla kvůli moru, tak začal psát básně. Mezi významné patří ty erotické, ovlivněné Ovidiovými Proměnami – Venuše a Adois, Znásilnění Lukrécie (vina a zmatek z nekontrolovatelného chtíče), pak Milenčin nářek a Fénix a hrdlička. V roce 1598 už byl Shakespeare v obecném povědomí a měl značný věhlas.

Stal se členem divadelní společnosti Služebníků lorda komorního (později přejmenováno na Královskou společnost). V roce 1599 ale divadlo vyhořelo (výstřel děla při představení zapálil střechu). Tou dobou už byl velmi bohatý muž (koupil největší dům ve Stratfordu – New Place). V roce 1609 vyšly sonety (milostné básně s pevným stylem), jeho poslední nedramatické dílo.

Spolupracoval s Johnem Fletcherem – hlavně na posledních třech hrách Cardenio (nedochovala se), Dva vznešení příbuzní a Jindřich VIII. Shakespeare zemřel 23. 4. 1616 a byl pohřben před Kostelem Nejsvětější Trojice ve Stratfordu. V roce 1670 bohužel zanikl jeho rod shodou nešťastných okolností (bezdětnost + úmrtí).

Sdílet příspěvek

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..