Truman Capote: Snídaně u Tiffanyho

Po Manon Lescaut dnes obohacuji ženské eldorádo o půvabnou devatenáctiletou Holly Dolyghtliovou. Hlavní postavou tohoto románu je totiž prototyp dívky amerického snu. Mistrovský spisovatelský kousek, co se interpretace týče.

Pokud vás zajímají především kontexty a autor, tak přejděte na druhou stránku (rychlý scroll dolů). Tady je jeden z důvodů, proč si od Capota vůbec něco přečíst.

Každá povídka přináší své vlastní technické problémy, takže nelze techniku psaní zobecňovat. Je jasné, že tady neplatí nic tak určitého jako „dvakrát dvě jsou čtyři“. Najít pro povídku tu správnou formu prostě znamená si uvědomit nejjednodušší způsob, jak vyprávět daný příběh. Dá se snadno ověřit, jestli autor vystihl obsah své povídky přirozeně: je možné si po jejím přečtení představit, že se to stalo jinak, anebo naprosto umlčela vaši představivost a zdá se vám absolutně konečná? Tak jako pomeranč. Stejně jako pomeranč je něco, co se přírodě povedlo přesně tak, jak to má být.

Základní údaje

Vyšlo 1958. Psychologická poválečná novela.

Příběh

Asi čtyřicetiletému vypravěči zavolá provozovatel baru pan Joe Bell a ukáže mu fotografii z Afriky, na které je dřevořezba, jenž vypadá jako Holly – hlavní postava. Jediná zpráva o ní za posledních několik let. Je v Africe. Pak se vypravěč rozpomene, když se podívá na dopisní schránky u domu, kde má byt, a začne vyprávět příběh. Děj je tedy s odstupem několika let.

Vypravěč je začínající spisovatel. Na schránce u domu, kde bydlel teprve týden, ho upoutá nová jmenovka – Holly Dolyghtliová, cestovatelka. Pak jednou v noci někdo zazvoní na Japonce, pana Yuniošiho, a vypravěč Holly konečně spatří.

Úvodní scéna o jejím charakteru vypoví všechno, co se bude v následujících scénách rozvíjet nebo opakovat. Holly je absolutně nevázaná, citově nikomu nic nedluží, klidně odmítne chlapa, se kterým strávila celý večer a který zaplatil celou útratu, a ještě ho veselým hlasem urazí.

Každý večer u sebe v pokoji pořádá divoké večírky a ruší klid celého domu, což se nelíbí hlavně Sally Snellové, nepříjemné operní sopranistce. Vypravěči říká Frede, protože se tak jmenuje její bratr, který mu je podobný (jinak jeho pravé jméno není po celou dobu známo). Upřímně, to je šíleně matoucí a čtenářsky nepohodlné a nenapadlo mě, co tím chtěl básník říci. Opravdu ne. Taky ho nazývá drahoušku, to se mi taky vůbec nelíbí. Zní to jako ze špatně přeloženého amerického seriálu (chyba překladu, možná).

Příběh má řetězenou chronologickou kompozici, spíš to je sbírka více navazujících minipříběhů. Chci říct, že děj není jako ve Starci a moři – jedna linka a nazdar. To ne. Takže ho teď rozdělím na menší jednotky.

Holly

Životní styl Holly připomíná Daisy z románu Velký Gatsby od F. S. Fitzgeralda. Holly se ale více projevuje a zdrženlivost jí neříká vůbec nic. Taky není téměř vůbec melancholická. Jako žena je určitým způsobem agresivní a přitahují jí alfa-muži (ona sama je také alfou, ale v dívčím) – na křehkou mladistvou holku strašně moc mluví a je přímočará. To mi k ní nesedí.

Ještě k té agresivitě – abych byl konkrétnější, tak za dívčí agresivitu jsem považoval třeba zbytečně tvrdé výhrůžky, provedené s kamennou tváří (jestli někomu řekneš o doktůrkovi (její bývalý manžel, dozvíte se níže), tak tě nechám vykuchat a pověsit, jasný?), přehnaná neurvalost (dávají si dárky a ona mu bez náznaku po vtipu přikáže dej to sem) nebo její proslov o lidské dobrotě a o tom, že by klidně sebrala nebožtíkovi z očí dukáty, jen aby měla zábavu na další den.

Holly samozřejmě miluje lidi a je permanentně obklopená nóbl společností. V kontrastu s ní je vypravěč odtažitý introvert. Opravdové přátelé ale nemá – stejně jako Gatsby. Lítá z místa na místo a dělá si víkendové kamarády, chodí na luxusní večírky, spí s nádhernými muži a nemůže (ani nechce) najít sebe samou.

Podle ní začne člověk stárnout, jakmile se usadí. Proto se nikdy neusadila a žije jako hurikán. S city si samozřejmě nedělá těžkou hlavu a milostné dopisy vyhazuje – nemá (téměř) žádný dlouhodobý vztah. Až po nějaké době mě trklo, že je autor homosexuál, a proto více nerozvine líčení její osoby. Cítí to jinak.

Mafián

Holly prokazuje laskavost jednomu mafiánovi ve věznici v Sing Singu. Dostává zaplaceno, ale netuší, že advokátovi poté nepředává dopisy, ale šifrované zprávy pro mafii. To bude hrát roli až v závěru příběhu. Další ukázka její bezelstnosti.

Mag a Rusty

K Holly se nastěhuje Margaret Wildhoodová – vysoká, společensky neobratná, koktavá a hloupá žena. Na jednom večírku pak Holly seznámí vypravěče s Rustym, bohatým mužem, který peníze získal ze střídání zámožných manželek. Rusty je něco jako její kluk. Když se Mag nepovedlo ulovit bohatého manžela, jak původně zamýšlela, tak se opila, až ji vypravěč musel dopravit domů. Zde se opět blýskne Hollyina povaha, když bez prosíku naloží Mag k němu do auta a poděkuje mu dřív než se stačí vůbec rozkoukat.

Vánoce

Jsou Vánoce. Holly je samozřejmě prožívá hekticky.

Protože je vypravěč spisovatel, tak zabředne řeč k jeho povídce, kterou mu chtěla Holly díky svým vlivným kamarádům pomoci prodat. Ukáže se ale, že povídce vůbec nerozumí, a nakonec ho vytočí kvůli uznávání úplně jiných hodnot. Normálně mu to napřímo zkritizuje a odepíše, protože nechápe, že ze psaní nechce mít zisk. Moc lidí, co by ti koupili ptačí klec, totiž nenajdeš řekne. Tak jí vpálí, že je stejně za Rustyho peníze. Ona se rozběsní a týden spolu nemluví.

Veterinář

Jednoho dne začne vypravěče sledovat podivný starší muž a odhalí mu celou Hollyinu historii. Jako čtrnáctiletá utekla s bratrem Fredem z domova, když rodiče zemřeli na tuberkulózu. Pak ji vzal za vlastní jeden veterinář na farmě, kam jí s Fredem přinesly jeho dospělé děti. Ve čtrnácti se tak stala jejich novou matkou (což po ukázání snímků od pana Golyghtliho vyvolalo silné rozpaky, protože jeho děti byly starší než nová matka).

Veterinář vypravěče potřebuje, aby ho Holly nějak uvedl. Už se dobrých pár let neviděli, protože Holly byla jako neposedné ptáče – pořád dál a dál od hnízda, až odlítla do města a začala si vydělávat jako budoucí filmová hvězdička (k tomu ji dopomohl mocný pan O. J. Berman – člověk, který v ní objevil talent a učinil ji dámou).

Setkání proběhne v pohodě, a ještě tu noc se s doktůrkem, panem veterinářem, Holly vyspí (No co, já prostě musela), což jen potvrdí její neustálé vysvětlování, že spát se staršími je otázka návyku.

Tragédie a José

Permanentní veselost Holly naruší až dopis o bratrově smrti při bitvě v zámoří. Smutek se u ní projeví běsněním a ničením vánočně vyzdobeného bytu. Už je březen, takže by beztak musel pryč. Rusty a Mag v tu chvíli z příběhu elegantně mizí, protože se zasnoubí.

Po tragédii jí popadne dlouhý smutek, dokud nepozná Josého, do kterého se vášnivě zamiluje, a dokonce změní své životní hodnoty. Snaží se chovat jako hospodyňka. Čeká dítě.

Sally Tomato

V závěru příběhu vyjede Holly s vypravěčem na koních do Central Parku, kde mu zachrání život. Jeho kůň se totiž splaší. Druhý den pro ni přijde policie, kterou zavolá sousedka Spanella.

Vypravěč se snaží obvolat její bohaté kamarády, aby jí z toho vysekali. Jde o toho mafiána. Platili jí, aby se vydávala za jeho příbuznou a vyzvedávala od něj zašifrované zprávy.

Ten den, kdy je zatčena, nechá Josého dítě potratit (je těžké, aby to čtenář vůbec pochytil – najednou je v nemocnici a říká, že právě přišla o dědice, přičemž o jejím těhotenství do té doby padne pouze jedna věta), protože s ní nechce už nic mít. Je diplomat a nemůže si špinit pověst o nějakou nánu, co pomáhá mafiánům.

Příběh končí propuštěním na kauci za peníze dávného přítele O. J. Bermana a definitivním útěkem na letiště. Samozřejmě bez jakýchkoliv konkrétních plánů. Stačí její půvab a všechno zase půjde. Vypravěče opouští jako věc a jeho city neopětuje. Jen mu svěří kocoura na starání.

Časoprostor

Děj se odehrává mezi lety 1943-44 v New Yorku poblíž Lexicon Avenue. Doba je poměrně moderní – Holly nosí tmavé brýle s velkými skly. To si nedokážu u nás ve stejné době vůbec představit.

Titul

Je třeba říct, že Tiffany’s byl a je luxusní klenotnictví se sídlem v New Yorku. Holly touží, aby se jednoho dne probudila a šla tam posnídat. Zmíní se o tom ale jen párkrát, takže rozšifrovat zamýšlenou interpretaci toho názvu není úplně jednoduché.

Snídaně u Tiffanyho byl totiž Hollyin ideál, sen, nejvyšší dosažitelná životní meta. Každý z nás by ve své řádivé části vlastního já chtěl žít jako ona. Večírky, nóbl oblečení lidé, sex, koktejly, slunce, moře, film… A Tiffany byl její idol. Něco jako olympiáda pro šikovného sportovce.

Citáty

„…Ať si nikdy nezamilujete divokého tvora,“ radila mu Holly. „Tohle byla doktorova chyba. Pořád tahal domů divoké tvory. Jestřába s pohmožděným křídlem. A jednou zase dospělou divokou kočku se zlomenou nohou. Jenže s divokým tvorem nemůžete rozdělit srdce – čím víc si ho zamilujete, tím je pak silnější a silnější. Až je už tak silný, že vám uteče do lesa. Nebo ulítne na strom. Pak na ještě vyšší strom. A pak až do nebe. Takhle to nakonec dopadne, pane Belle, jestli se zapomenete a zamilujete si divokého tvora. Skončíte tak, že se očima zabloumáte po nebi.“

Tento citát dokonale vystihuje Hollyinu osobnost. Divoký tvor.

„It calms me down right away, the quietness and the proud look of it; nothing very bad could happen to you there, not with those kind men in their nice suits, and that lovely smell of silver and alligator wallets. If I could find a real-life place that made me feel like Tiffany’s, then I’d buy some furniture and give the cat a name.“

Holly by se usadila až tehdy, kdy by našla místo, které by bylo jako u Tiffanyho – místo, kde se vám nemůže nic zlého stát, kde jsou milí pánové v nóbl oblecích s peněženkou z krokodýla… Tehdy by konečně pojmenovala svého kocoura a koupila si nábytek. To byl její idol.

„I’m very scared, Buster. Yes, at last. Because it could go on forever. Not knowing what’s yours until you’ve thrown it away.”

Nevíte, co vám patří, dokud to neztratíte. To prohlásí poté, co vypustí kocoura do ulice, ale pak si to rozmyslí.

Poznámka: někdy je opravdu vhodné číst určité knihy v původním jazyce.

Téma

Holly Dolyghtliová – příkladná americká dívenka, která si s ničím nedělá starosti. Dále americký sen, hledání sebe sama (cestovatelka) a osobní nejistota.

Styl

Vyprávění v ich formě s autobiografickými prvky. Hojně využity dialogy. Objevují se zde slova ve francouzštině (pro vyšší důraz). Metafory. Spisovné. Jazyk podstav odpovídá jejich osobám.

Hodnocení

Postrádal jsem výrazné směřování děje k nějakému cíli, přesto to bylo čtivé. Myslím, že se autorovi jeho záměr povedl (vysvětlení u Citátů) – představil jsem si přesně takovou dívku, jakou si představila většina čtenářů i samotný režisér pozdějšího filmu.

Sdílet příspěvek

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..