Paulo Coelho: Veronika se rozhodla zemřít

Další masterpiece z dílny brazilského génia Paula Coelha. Tentokrát je hlavním tématem odlišnost, šílenství a životní apatie. Román má velmi neobvyklé rozuzlení a dokáže čtenáře o mnohých věcech kvalitně přesvědčit, z literárního hlediska pravděpodobně jeho nejlepší román, který jsem četl.

Zdroj: nakladatelství Luxor

Základní údaje

Vydáno 1998. Psychologický román/iniciační román (hlavní hrdinka prožije určitou „cestu“ a na konci románu je jiná). Autor se zamýšlí nad smyslem života z hlediska pestrosti, našich osobních přesvědčení a naplnění tužeb. Konkrétněji nad tím, co to znamená doopravdy žít.

Časoprostor

To dokazuje volba prostředí pro děj. Na blázinci lze ukazovat princip prázdného života nejlépe. Také choulostivé, šíleně znějící otázky, které nám autor klade, už neznějí tak divně, když se děj odehrává v blázinci. Příkladem je otázka normálnosti. Co to vlastně znamená být normální? Dále dílo obsahuje pár prvků mysticismu, jako astrální cesty nebo vlastní svět.

Obsah, prostředí, styl i autorův osobní postoj spolu silně souzní. Na takové životní názory a otázky často neodpovídáme a nezamýšlíme se nad nimi. Působí to divně. Spolu s tématikou blázince a autorovou minulostí lze vyvodit dopad na čtenářovo mínění. Sám autor nám tak dává na výběr – doopravdy se zamyslet nebo jeho knihu považovat za hmatatelné šílenství a přemýšlení o ní brát jako bláznění.

Jinak mrazivý listopad 1997, luxusní psychiatrická léčebna Villete, Slovinsko. Chování ošetřovatelů, bláznů a doktorů popisováno přesně jako v Přeletu nad kukaččím hnízdem – nezúčastněnost, bezcitnost, prázdnota, bezmocnost, elektrošoky a neúčinná léčiva (inzulínové šoky apod.).

Námět

Coelhovo setkání s dcerou ředitele ústavu Villete (a jeho slovinskou přítelkyní) a vlastní vzpomínky z blázince, kde byl třikrát, protože rodiče nemohli vystát, že chce psát (slušný základ pro knihu o blázinci), a kde podstoupil elektrošokovou terapii. Píše o tom z pohledu třetí osoby asi na 15. straně. Sám sebe popisuje při večeři s dcerou lékaře – ředitele Villete – která mu řekne Veroničin příběh.

Knihu o tom chtěl vydat mnohem dříve, ale protože ho do blázince dali vlastní rodiče a on jim to nechtěl připomínat (určitě toho litovali), vydal ji až po jejich smrti.

Autorovi je vlastní postava Eduarda. V mládí totiž snil o nevýdělečném pohádkovém povolání, odstrkujícím lidi na okraj společnosti. O psaní. Spisovatelé a malíři k sobě mají blízko. Eduardovi tedy vybral malířství, protože ho lze použít jako symbol pro nepochopené lidi, kteří jdou za svým snem a ostatní jim v tom přirozeně brání a považují je za šílené.

Předloha blázince pravděpodobně pochází ze skutečného Villete, který mohl klidně navštívit. Právě ve Slovinsku pobýval velkou část vztahu s dcerou lékaře – proto Brazilec tak dokonale vylíčil Slovinsko (Lublaň, Prešernova socha…). Fungování a denní režim znal nejlépe na vlastní kůži.

Postavy

  • Veronika – nádherná, 24letá sebevražedkyně, bydlící v klášterním podnájmu
  • Doktor Igor – ředitel Villete, průkopník nové teorie o šílenství
  • Zedka Mendelová – zralá žena, která má děti z rozvedeného manželství; zamilovala se do nedosažitelného muže a vzdala to – pak ale kvůli výčitkám svědomí kvůli malé snaze upadla do těžkých depresí a byla hospitována do Villete
  • Mari – bývalá advokátka s panickým syndromem; členka Bratrstva (neoficiální sociální skupiny ve Villete, určené k uzdravení bláznů); vyléčený blázen, neschopný přizpůsobit se normálnímu životu – životu se zodpovědností, živelností a s potlačováním svého pravého já; nejstarší blázen (asi 60 let)
  • Eduard – 28letý nevyléčitelný schizofrenik; syn vlivného politika

Děj

Veronika žije už prázdný a naprosto zahořklý život. Spolyká proto prášky na spaní a upadne do kómatu. Probudí se až v nemocnici, kde jí řeknou, že za týden zemře.

Když zjistí, kde skutečně je, potká Zedku, která změní její dosavadní pohled na svět. Jak Veronika umírá, zjišťuje svůj omyl. Její život je již prázdný, protože ho prázdný mít chce (je pasivní a pasivita je peklo).

Posledního dne uteče se schizofrenikem Eduardem. Naneštěstí přesně toho dne hodlá doktor Igor oznámit Veronice její skutečnou diagnózu a potvrdit svou tezi o „zahořklosti“. On totiž celou dobu věděl, že dříve nebo později by svůj čin úspěšně zopakovala, a tak jí bez výčitek svědomí podával místo léčiva látku, simulující srdeční záchvat (Fenotal). Podle jeho teorie Veroniku vyléčilo uvědomění si vlastního života. Umírala a už jí bylo jedno, co si o ní kdo bude myslet. Neměla co skrývat. Proto dala najevo vlastní city a vášně. Poté si uvědomila, že tohle celou dobu postrádala ve snaze nebýt divná. Lidé totiž považují bojovníky a vášnivce za blázny mimo vyjeté koleje všedního života.

Na konci příběhu ostatním bláznům dojde, že ve Villete marní svůj život, protože namísto toho, aby čelili životu „tam venku“, uzavřeli se do zařízení, kde nemusí přijímat zákony celého světa, ale jen ústavní řád. Je to jednodušší. A duševně a životně nenaplňující.

Téma

Hledání svého pravého já. Kniha nádherně vypráví o tom, co se stane lidem, žijícím jen ze zalíbení druhým. Sice hodně přehnaně, ale pochopitelně. Nevede k sobectví, ale ke šťastnému životu. Každý člověk byl mnohokrát v situaci, při které ustoupil ne z vlastního přesvědčení, nýbrž z přesvědčení druhých. Často pak žil životem nesvým – životem všech (konformita). To není štěstí. Proč vlastně někdo sám sebe nesnáší?

„Možná ze zbabělosti. Nebo z věčného strachu, že se mýlí – že nedělá to, co od něho druzí čekají …“

„… A svoje nejlepší síly spotřebovala na to, aby vypadala jako obraz, který si sama o sobě vytvořila. Proto už jí nikdy nezbývalo dost energie, aby byla sama sebou…“

Žijte tak, jak chcete vy. Možná Vás zprvu nebudou chválit. Nebude se jim líbit odvážlivec – riskující a bojující člověk. Proč? Protože jim připomíná vlastní zbabělost a možnosti, které nevyužili. Až něčeho potom dosáhnete, ti samí lidé Vás budou chválit a dávat příkladem.

Vzpomínáte si na dětství? Co říkala vaše matka? „Lepší živý zbabělec nežli mrtvý hrdina.“ Nebo „na tohle tu jsou jiní“ nebo: „nikdy nejdi proti většině – Husa totiž upálili“, nebo dokonce „nemusíš v tom být nejlepší – stejně bys měl malou šanci – ale je dobré, že děláš nějaký sport“ (osobně považuji za jediný – ano, za jediný – účel sportu být v něm nejlepší)?

To jsou poučky pasivních lidí, kteří nikdy za nic pořádně nebojovali, a večer si v hospodě nebo kavárně pořádně postěžují na svůj mizerný život a svedou to na jiné. Neříkám, že nemají nikdy pravdu. Neznamená to být egoistou nebo sobcem nebo se hádat s učiteli či být sociální nepřizpůsobivý. Hranice je tenká.

Na sportu toto fungování lze ukázat nejlépe. Sport považuji za ideální pro ukázku „žití“ (v uvozovkách, protože to znamená za něco bojovat, riskovat, dělat špatná rozhodnutí, prohrát nebo prostě reagovat – nebýt pasivní). Stačí představa Arnolda Schwarzennegera, cvičícího v posilovně o dvě hodiny déle než soupeři. Považovali ho za divného, a to nebylo nijak zvlášť příjemné ani sociálně výhodné. Nelíbilo se jim, že dělá něco jinak. Z dokumentu Pumping iron ale jasně vyplývá jedno – ten chlap je zatraceně šťastný. Jde za svoje hranice, riskuje i bojuje. Ostatní ne.

Lidská bytost přirozeně po nějaké té originalitě prostě touží. Je to normální. V dnešní mnohamiliardové populaci je to ale čím dál větší problém.

Pasivními členy společnosti bychom ale stejně neměli opovrhovat. Bez nich bychom nebyli. Vždycky je někdo, kdo bojuje, a někdo, kdo jen pozoruje. Všichni najednou totiž bojovat nemůžou. Stejně tak se všichni najednou nemůžou dívat. Vždycky dojde k utvoření schématu, ve kterém odlišnost při větším počtu zaniká. Vznikne nový životní standard.

A tak to jde pořád dokola. Bude „bojovat“ většina? Opět vzniknou diváci, protože se přirozeně utvoří úzká skupinka zase naprosto odlišných bojovníků (těch, kteří ženou svět kupředu). Kdo bojuje, překročí vlastní stín pohodlnosti. Nechá promluvit své pravé já. Až pak je jeho život naplněný. Žádná brzda v tom, co dělá, ho vede k využití veškerých schopností, a to je pro něj SKVĚLÉ.

Brzdíme se kvůli druhým nebo kvůli sobě? Kniha rozebírá spíše první hledisko.

Styl

Realistické dílo. Er forma, chronologické. Úvahové motivy. Nezabarvený jazyk vypravěče. Velké množství přímé řeči.

Děj začíná katastrofou, jejíž účinek je zmírněn (hlavní postava nezemře hned), pak vrcholí gradací napětí kvůli Veroničinu zbývajícímu času a končí happy endem – rozuzlením tajemství o skutečném stavu srdce. Srdce může být symbol.

Vypravěč se podle mnoha recenzentů neumí vžít do ženské postavy. To znamená příliš objektivní uvažování. Jinak jeho projev spočívá v úvahovém komentáři děje. Postavy a události hodnotí, ale není úplně vševědoucí – nepopisuje skutečnosti, kterých si nevšimla žádná z přítomných postav.

Dílo typické – atraktivní prostředí, jednoduchý jazyk, schematizované postavy, Osobní příběh z knihy Alchymista.

Narážky

  • Na monotónnost všedního života a životních jistot.

„Vyberu si školu, která mě nebaví, a budu se celé večery učit v potemnělém pokoji. Nastoupím do nudné práce s malou mzdou. Pak se v baru seznámím s pěkným klukem, vyspím se s ním a on mě pak opustí. Nakonec se kolem třiceti vdám. Lásku si budu namlouvat a sama sebe přesvědčovat, že je ten pravý. Nebude (protože budu příliš slabá na to, abych si našla někoho, koho skutečně miluji). Udělám to kvůli matce. První měsíce sexu budou skvělé. Za rok spolu spát jednou za týden a po třech letech pouze párkrát v měsíci. Začne mě podvádět, ale přesně v tu dobu otěhotním a začnu žít, protože mě děti potřebují. Potom ztloustnu a už nikdy nenajdu odvahu svůj život změnit.“ (

  • Na doktory. Nepřímí lidé, štítící se zodpovědnosti a neberoucí ohled na nemocné.

„Jestli se nechceš dostat do potíží, tak se vždycky rozděl o odpovědnost s někým jiným.“

  • Na moderní společnost.

„Čím šťastnější mohou lidé být, tím jsou nešťastnější.“

Technologie jim ubírá možnost barvitějšího života. Všechno za ně udělá a oni pak nevědí, co s volným časem. Nemají ani dostatek prostoru na to přijít, protože technologie jde dopředu příliš rychle a lidé se tak rychle nevyvíjejí. Proto brzo upadnou do stereotypu a cítí se prázdní.

Sdílet příspěvek

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..