Publius Ovidius Naso: Umění milovat

Toto dílo zcela boří představu antické literatury jako něčeho nudného, starožitného a těžko pochopitelného. I když je Umění milovat lyrická poezie se specifickým rytmem, obsah je lehký a stále aktuální. Ovidius uděluje rady. Nečekejte žádné dlouhé líčení pocitů jako v Máchově Máji.

Základní údaje

Publius Ovidius Naso, Ars amatoria (Umění milovat), 1 př. n. l.

Literární druh

Jedná se o lyrickou poezii. Verše jsou tříděny do daktylských hexametrů – nerýmovaných veršů, používaných v antické poezii. Skládá se ze šesti stop. Každá stopa má svou vlastní slabikovou charakteristiku.

Žánr

Didaktická milostná píseň – patří do žánrů, které si kladou za cíl poučit čtenáře. Většinou jsou psány formou sporu. Ovidius mluví ke čtenáři a radí mu.

Námět

Doba, ve které Ovidus žil, byla velkým kulturním rozkvětem Říma (Augustus byl schopný císař), a proto lze předpokládat i rozkvět mezilidských vztahů. Války o moc polevily a obyvatelstvo se mohlo lépe zaměřit na prožívání soukromého života, a tím i lásky – Ovidius z této doby těžil pro své dílo a z konkrétních situací sepsal jejich jádro. Lidé nevěděli, jak na lásku, a tak vzniklo Umění milovat i dobový fenomén, který se dočkal mnoha výtisků.

Předloha

Ovidius se nechal inspirovat milostnými zápletkami z antické mytologie (např. velmi typický Únos Sabinek). Nacházejí se u každé rady, jak máme správně milovat. Použitím v tehdejší době známých příběhů dosáhl nejlepšího pochopení a tím i žádanosti. Člověk totiž neznámé nejlépe pochopí na známých věcech.

Téma

Láska není hřích, ale umění, které je dobré znát tak, jako kterékoli jiné (třeba zápas). Láska je jenom jedna, ale cest k ní je mnoho. Kdo umění milovat mistrně ovládá, dostane to, oč touží. Neopakujte zbytečně chyby, jež dělali i samotní bohové.

Děj

Umění milovat bylo původně napsáno jako série tří knih, jež byly kvůli příliš objemnému obsahu zkráceny a vydávány v rámci jednoho svazku:

  1. Kniha první: Kde hledat ženy
  2. Kniha druhá: Jak si lásku udržet podává muži ideální vzor přitažlivého chování (tolerance, pozornost, lichotivost, věrnost). Úzce připomíná chování pravého gentlemana.
  3. Kniha třetí: Rady ženám byla ke svazku dodatečně připsána, protože si Ovidius uvědomil, že podobné rady lze udělit i ženám. Tato část je na rozdíl od prvních dvou zaměřena především na péči o vzhled – jak se správně oblékat, líčit (zakrývat nedostatky), smát se, brečet, chodit apod.

Objevují se zde antické mytologické příběhy Achilleus a Déidameia, Daidalos a Ikaros, Paris a Helena a další.

Motivy

Nejčastěji získávání srdce nedostupných žen. Pak mytologické motivy.

Postavy

Zamilované postavy a postavy v úzkém vztahu s láskou z řecké mytologie – zakomponováním bohů do rad učinil čtenářům na přelomu letopočtu dílo jim blízké, protože jejich příběhy byly obecně známy a po staletí se vyprávěly.

Vypravěč – zhruba ve třetině knihy uvádí k příkladu i své vlastní chování (velmi zřejmé na s. 37, v 5. a 6. řádku: „Já však přiznávám zřídka i skutečný prožitek lásky, věrně a poctivě skrývám tajemné zálety své.“) Používá slovní obraty moudrého znalce: „Zvláště se varujte všichni svým dívkám vytýkat vady, mnohému k užitku bylo tvářit se neznalým jich.“ Také vstupuje do mytologických příběhů a komentuje je.

Prostředí (časoprostor)

Prostředí ovlivňuje postavy v uvedených a okomentovaných mýtech v rámci mnoha dějů – nedá se tedy detailně charakterizovat. Mýty a příklady milostného jednání se odehrávají ve starověkém Řecku a Římě (před 2000 lety).

Titul

Je popisný, protože pod takovým názvem si neumím představit nic jiného, než návod, jak správně milovat. Podtituly jednotlivých knih jsou také popisné. Prostoduchost titulů je ideální právě pro bestseller, kterým Umění milovat rozhodně bylo.

Idea

Současná generace a i generace od Pravěku řešily pořád tentýž problém – totiž jak si získat srdce své vyvolené. Dílo zodpovídá otázky, které lze zasadit do jakékoli etapy vývoje lidstva. Lze tedy usoudit, že dílo zůstane obsahem nesmrtelné. Následující generace se budou odvolávat na stejné otázky, pouze se změní prostředky (např. středověká aréna se po staletích změnila na kino). Ovidius udělal výtah nejobecnějších pravd o lásce a sepsal jej, což nikdo před ním nedokázal.

Citát

Jeden citát podle mého mínění shrnuje podstatu celého díla do pouhých dvou řádků. „Je-li snad v národě našem, kdo umění milovat nezná, ten, až si přečte návod můj, poučen milovat spěj.“ Milovat neumí každý, a proto o této znalosti úporně touží. Umění milovat tímto prvotním odstavcem dává najevo, že ono je to, co čtenář hledá. Na stydlivé otázky nalezne odpovědi (např. jak si získat dívku).

Aluze

Tvoří stěžejní prvek díla. Podstatu myšlenek Ovidius vyjadřuje především prostřednictvím narážek na antické mýty.

Autorský postoj

Subjektivní. Děj jako samotný (objektivně chápaný) postrádá zamýšlený význam.

Kontext autorova života a tvorby

Ovidius, vyučen Euripidém (klasik tragédie, znalec psychologie – jeho postavy pohlcovaly emoce, soutěžil se Sofoklem), žil ve zlatém období římské literatury – Augustus (pův. jm. Octavianus za dob, kdy ještě nebyl císařem) spolu s přítelem Maecenasem (mesenáš je dodnes převzaté slovo s přeneseným významem) podporovali rozkvět literatury ve všech směrech. Kdo uměl dobře psát, dostalo se mu finanční a sociální podpory z císařského dvora.

Ovidius ale pocházel z bohatého rodu, takže s financemi problém neměl. I přes snahu otce, jež ho donutil studovat v mládí rétoriku, se stal z Ovidia básník a ne veřejný činitel.

Od veřejnosti se mu dostávalo uznání a toto dílo bylo vrcholem jeho erotické poezie. Nemorální prvky v Ovidiovém díle Umění milovat však vzbuzovaly v císaři Augustovi nutnost napravení. Augustus se snažil o kulturnější a morálnější říši, zatímco Ovidus psal o milostných hrách, a proto není divu, že r. 8 n. l. byl z Říma vykázán na samotný okraj říše – do rumunských Tomů (Tomis – dnešní Constanta). Od té doby psal čím dál chudší díla (daleko od Říma, slabší kultura), např. Žalozpěvy (kde prosí Augusta o odpuštění) nebo Listy z Pontu (Espistuale ex Ponto či Heroides; Ovidus vyzpíval svůj stesk po Římě, po ženě a přátelích, vylíčil zážitky z dlouhé cesty i z drsné “barbarské země”). Další císař Tiberius mu milost také neudělil.

Druhý názor, který sám Ovidius komentuje, mluví o skandálu s Julií z Augustovy rodiny. Pravděpodobně ji chtěl svést. Jako záminku pro vykázání pak Augustus použil nemravnost v díle Umění milovat. Možných důvodů vykázání bylo více a existuje na toto téma i mnoho spekulací.

Ohledně stylu považujeme Ovidia za jazykového průkopníka antiky. S rýmy si pohrával někdy až kýčovitě a volba vhodných slov i jejich skladba v textech byla mistrná. Myslím tím její působení na čtenáře – není strohé. Bohužel nemůžu srovnat, protože se ze stejného období a stejného literárního žánru takové kvality dochovaly pouze díla od Ovidia.

Sebejistota autora v oblasti lásky vrcholila vlastním srovnáním s Amorem (7. verš: „mne zas určila Venus být něžnému Amóru mistrem“) a Foibem. Byl nevěrný, ale důkladně to skrýval, ba to považoval za přirozené až za správné.

Jeho tvorba představuje nový krok od neoterické*3 poezie, která se rozvinula v 1. stol. př. n. l.

Dílo

  • Žalozpěvy – psal, když byl vyhnán
  • Metamorphoses (Proměny) – líčí charakterové a duševní proměny mytologických postav
  • Fasti (Kalendář) – popis původu a významu náboženských slavností v průběhu roku – dochovala se pouze polovina)
  • Medea – tragická báseň, bohužel se nedochovala
  • Remedia amoris (Jak léčit lásku; léky na rány po lásce)
  • Amorum libri – literárně-historicky stěžejní, vydané kolem r. 14 př. n. l. v pěti knihách – zachovaly se nám až v podobě 2. vydání z roku 2 př. n. l., kdy obsahovaly pouze tři knihy; obsahují 49 erotických elegií, které popisují Ovidiův milostný život, jehož středem je Corinna, o které se dnes nic neví

Závěrem tohoto bodu bych chtěl upozornit na přetrvání hlavních myšlenek díla až dodnes. Když si kupujete knihu o pubertě apod., vždy v ní naleznete základní rady, jako v Umění milovat. Např. přiblížit se zájmům vaší vyhlídnuté slečny nebo gentlemanské chování (vyklepávání písku z šatu v aréně, nošení dívčina roucha, aby se nezašpinilo o zem, …).

Kulturní kontext

Dílo odmítá pohled na lásku jako na něco, co je lepší nechat stranou. Dílo, pro tehdejší dobu atypické pro svoje hlavní téma, Ovidius považoval za cenný dobový příspěvek pro římskou kulturu. Bohužel byl v době vrcholného psaní vyhnán.

Řím v tehdejší době byl centrem zábav, milostných afér a radosti. Ovidius je básníkem mondénní (světské) společnosti během principátu (rané formy císařské vlády v antické římské říši). Její hodnoty se zásadně liší od těch tradičních, jakou je např. věrnost. Tradice také bere milostnou hru jako něco neuchopitelného, ale Ovidius jako umění, kterému se dá naučit stejně dobře, jako čemukoliv jinému.

Literárně-historický kontext

Rozsáhlé eposy s mytologickými náměty (Homér) byly nahrazeny v období neoterické poezie menšími útvary osobního rozměru. Neoterická poezie je nová poezie ve Starověkém Řecku. Spisovatelé hledají nový způsob vyjádření. Nepoužívají vznešenou formu a jde jim spíše o prožitek.

Syžet = způsob uspořádání tematických složek (děj, postavy, vypravěč, prostředí) a jak jsou ztvárněny informace o fabuli (přirozené řadě událostí) v literárním díle. Důraz může být kladen na jakoukoliv ze složek. Čtenář si na základě syžetu vytváří v mysli sousledný příběh (vždy až po přečtení) – syžet poskládá, autor zase příběh uspořádá po složkách (rozdělí). Základem syžetu je konflikt mezi postavami.

Zlaté období 80 př. n. l. – 14. n. l. Vrchol římské literatury v próze i poezii. Latinský jazyk se zjemnil. Próza dospěla k vrcholu dříve, než poezie. Rozvíjelo se řečnictví a dějepisectví.

V Augustově době (27 př. n. l. – 14 n. l.) poezie vrcholila a dostala se do popředí zájmu. Tím lze také vysvětlit ohromný úspěch Umění milovat. Augustus umění podporoval.

Představitelé poezie: (Ovidius byl hlavním)

  • Albius Tibullus – nejlepší elektik – slučoval různé názory
  • Sextus Propertius – oslavování Augustova Říma – hojně podporován
  • Publius Vergilius Maro

Drama bylo v této době potlačeno.

Jinak Augustus se dostal i do Bible, protože nařídil sčítání lidu a budoval silnice pro lepší šíření informací. Je po něm pojmenován kalendářní měsíc. Nástupce Tiberius byl také schopný, ale od Galliguly („botička“, císařská uniforma od dětství, zavražděn pretoriánskou gardou – vlastními strážci) už to šlo z kopce.

Objektivní hodnocení

Archaický slovosled ztěžuje čtení. Slova nejsou tam, kde bychom je čekali.

Autor se zabývá i nejskrytějšími a nejhříšnějšími touhami, které má každý a rád si o nich přečte.

Dílo vychovává čtenáře k opravdové lásce. Po ní je přípustná uzda morálky. Především ale dokáže převychovat lidi, kteří lásku necítí tak, jak by měli. Nutí k zamyšlení ty, kteří nejednají dle jeho zásad.

Pokud neznáte antickou mytologii, nikdy dílo nepochopíte. Metafora a aluze je takřka tažný kůň.

Subjektivní hodnocení

Dílo mi bylo osobně blízkým už jen pro hlavní téma. Začátek zodpovídá základní otázky, jako např. sebejistota v oslovení dívky: Předně měj důvěru v sebe, že všechny se získati dají; vskutku je všechny získáš, jenom už rozestři síť. Spíš by na jaře ptáci a v létě umlkli cvrčci, spíše by před zajícem utekl lovecký pes, než by se zdráhala žena, když muž ji lichotně svádí nakonec svolí i ta, o níž bys věřil, že ne.“ Ta často bývá zásadním problémem pro položení základního kamene. Možná vás taky miluje, možná ne. Jděte a mějte víru sami v sebe a uvidíte, jaké se budou dít věci.

I když je dílo staré přes 2000 let, lidé ho čtou dodnes. Vizte kontext autorovy tvorby a díla, poslední odstavec.

Sdílet příspěvek

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..